Ležím si takhle celý den v posteli a přemýšlím nad tématy, kterými se moje neúnavná mysl poslední dobou zabývá. Identifikovala bych se jako solidní over-thinker. Přemýšlím až moc. Moc do hloubky. Mimo realitu. Za hranice všeho možného i nemožného. Teď mě například napadá, proč jsem vlastně tehdy v patnácti přestala vést blog. Jak se znám, je dost možný, že jsem se cítila demotivovaná při pomyšlení, že blogerky kolem mě mají už vybudovanou komunitu, vlastní kvalitní techniku, vědí, jak psát a nemívají tvůrčí krize. Bullshit!
Někdy se s údivem pozastavuju nad tím,
jak je občas moje mysl limitující. Proč mi přijde, že je tráva na druhé straně
zákonitě zelenější? Každý z nás měl tu možnost se hned několikrát za život
utvrdit v tom, že to tak není. Ačkoliv se to na první pohled takhle nezná,
ty krásný úspěšný holky, co denně obdivujeme, toho nosí na bedrech taky příliš.
Jen to až moc dobře maskují. Jen tak mimochodem, ty krásný a úšpěšný holky jsme
i my samy – takový friendly reminder.
Někdy je to fakt tak, že si
v naší cestě stojíme právě my samy.
Pamatuju si, že ještě jsem tak 5 let
zpátky narazila na článek od blogera, nyní už blogera/spisovatele, Marka
Mansona, který se živí tvorbou self-help článků, co, dle jeho názoru, nestojí
za houby. Self-help odvětví mě přitahovalo už nástupem na střední, tudíž jsem
listovala blogama a pořád hledala nové způsoby, jak se zdokonalit a být
„nejlepší verzí samou sebe“. Upřímně, doteď mám tu potřebu tohle dělat, až to
někdy není vůbec zdravý. Ale, o tom tenhle článek není!
Tehdy jsem narazila na článek „7 strange questions that help you find your life purpose“.
Otázka 2 zněla: „What is true about you today that would make your 8-Year old self cry?“
Nad tímhle jsem si hlavu nelámala ani
sekundu. Je to psaní blogu! Protože přesně v osmi letech to celé začalo.
Na tehdejší platformě blog.cz, budiž ji země lehká, jsem založila svůj první
naprosto nevkusně růžový blog. A byla jsem na něj extrémně pyšná. Pamatujete,
jak jsme tvořily rubriky, vedly SB – spřátelené blogy, psaly tam deníčky a
postovaly koláže Edwarda Cullena? Mně v té době bylo osm a nejen, že jsem
nevěděla, co jsou to gramatika a základy českého pravopisu, ale občas jsem
neviděla jasnou hranici v tom, co s lidmi sdílet, a co ne. No dobře,
dnes se tomu říká transparentnost a otevřenost všelijakým tématům. Bohužel
tehdy moje osmileté já nepochopilo, že se úplně nehodí psát o tom, že jsem
zrovna snědla chleba s poličanem a 5 minut na to ho celý „vyblinkala“. Teď
se tomu směju. Je to přeci jen část cesty.
S láskou a kafem v ruce,
V.
